| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Chytří čuníci, hrkavice a podkovy“
2. Ukázka z kapitoly „Když zavolala škola“
3. Ukázka z kapitoly „Do zábavy vstoupila i technika“
1. Ukázka z kapitoly „Chytří čuníci, hrkavice a podkovy“
Některá domácí hospodářská zvířata (kozy a ovce) si lidé přivedli s sebou ze své staré vlasti. Na našem území začali chovat i ta, která tu potkali a která se vyvinula ze zvířat žijících volně v přírodě. Těmi byli tuři, z nichž se vyvinuli býci či krávy, a tmavě zbarvená prasata*, která mívala kly, dlouhé nohy, slabší tělíčko a celoročně se pásla venku. Protože denně naběhala za potravou snad prý 30 km, bývala hubenější než dnešní pašíci (kteří dostávají vše pod rypáček) a maso z nich nebylo tak tučné.
Zpočátku pobývala hospodářská zvířata venku po celý rok. Později je lidé začali na noc zavírat na ochranu před divokými zvířaty (vlky) do ohrad, a za silných mrazů si je dokonce brávali do svých domků, kde je umístili za dřevěnou zástěnu. Nakonec jim začali pořizovat vlastní obydlí*.
V teplých částech roku vycházela přes den zvířata na pastvu*, trvající obvykle od dubna do podzimních plískanic.
Hlavními zvířecími pracanty v zemědělství bývali až do 19. století krávy a voli. Naši předkové je využívali proto, že byli levnější než koně, a navíc se díky svým širším paznehtům (rohovitým "chodidlům") nebořili na polích do rozmoklé půdy. Trvalo ovšem dlouho, než se je naučili správně zapřahat.
Zvláštní postavení mívali koně*. Ti na našem území žili rovněž již před příchodem našich předků, zpočátku byli silní, ale malí, a teprve později byla vyšlechtěná plemena vyšší a silnější. Kupovali si je jen zámožní lidé, kteří je do 12. století zapřahali většinou pouze do lehkých vozíků, případně na nich jezdili na vojenské výpravy. K pluhům nebo do povozů s těžkým nákladem byli zapřaháni až v 18. století.
A víte, proč se koně s oblibou válí? Masírují si zádové svaly, na jaře si tímto způsobem "vyčesávají" teplou zimní srst a v horku na sebe nabalují bláto a písek jako ochranu proti hmyzu.
Zpočátku lidé koně buď vůbec nekovali, nebo jim chránili kopyta podkovami z lýka, slámy, kůže, dřeva či látek. Jednak bylo dlouho železo drahé a jednak koně nosívali pouze jezdce nebo tahali lehké vozíky. Ovšem ve 13. století (když už železo zlevnilo) začali na koně nasedat těžcí rytíři v brnění. Když k 60-70 kilogramům (což byla průměrná váha muže, měřícího obvykle asi 150-160 cm) připočteme asi 50 kg vážící brnění, vyjde nám, že nebohý koník měl na zádech 110-120 kg. Není divu, že železné podkovy byly nutností...
2. Ukázka z kapitoly „Když zavolala škola“
Zpočátku naši předkové vzdělání* nepotřebovali, protože mívali dost práce se sháněním obživy, oblečení a bydlení.
Situace se změnila asi ve 13. století, kdy se zejména lidé žijící ve městech začali věnovat obchodování či řemeslům a uvědomovali si, že by bylo výhodné umět číst, psát a počítat. Proto začaly vznikat ve městech školy světské (tedy necírkevní); my jim budeme v zájmu srozumitelnosti říkat školy základní. Tyto školy ale dlouho navštěvovali pouze chlapci; dívky* směly usedat do lavic až ve druhé polovině 18. století.
První školní budovy bývaly zpočátku malé, dřevěné a ještě v 16. století mívaly obvykle jednu větší místnost, sloužící jako učebna (třída), a jednu menší, v níž bydlel pan učitel. Ten míval někdy při škole i malé hospodářství tvořené chlívkem a malým políčkem. Toalety součástí škol nebývaly, takže žáci museli odbíhat do zahrady, na hnojiště a podobně. Někdy bývala ve školní budově k dispozici jakási komora, v níž přespávaly děti přespolní*.
Ve třídě bývali ještě v 19. století obvykle žáčci různého věku, protože kvůli nedostatku školních tříd musely vznikat dvojtřídky či dokonce trojtřídky. V nich si nejmladší prvňáci například nahlas opakovali slabiky, ti starší už sami četli texty a třeťáci počítali či psali. Je samozřejmé, že všichni se navzájem rušili - ale tehdy se s tím nedalo nic dělat.
Učitelé neboli kantoři se v minulosti lišili od těch dnešních tím, že
3. Ukázka z kapitoly „Do zábavy vstoupila i technika“
V 19. a 20. století zasáhla do zábavy technika. Jako první si představíme fonograf.
Protože kvalita nahrávek na válečky fonografu se přehráváním snižovala, dostal se ke slovu gramofon. Zpočátku byl poháněn pružinou natahovanou ruční klikou a měl jehlu z bambusu. Později však bylo perko nahrazeno elektromotorkem a bambusovou jehlu vystřídala jehla kovová. Gramofonové desky se původně vyráběly ručně z papíru napuštěného volskou krví, a teprve později se na ně používaly další materiály jako plech a podobně. (Nakonec zvítězil odolný vinyl.) Co se tvaru týče, většinou byly kulaté, ale existovaly i gramofonové desky čtvercové.
Zdrojem zábavy se stával počátkem 20. století rozhlas*.
Pravidelné rozhlasové vysílání začalo v roce 1923, ale tehdy trvalo jen několik hodin denně. Navíc hlasatelé, herci, zpěváci i hudebníci museli jezdit za Prahu do tehdejší vesničky Kbely, odkud rozhlas vysílal. Tam na ně navíc místo tichého a vyhřátého studia čekal nejprve skautský stan* a později dřevěný domek. V zimním období mnozí účinkující nejenže přicházeli oblečeni do kožichů, ale mívali na rukou rukavice a na uších klapky.
Počáteční nedůvěra vítala na přelomu 19. a 20. století také film*. Lidé dlouho nedokázali pochopit, jakým zázrakem se z promítacího zařízení dostanou na filmové plátno postavy pohybujících se herců a ptali se jeden druhého: "Jakže to může, mrška prohnaná, obdržet podobu živých lidí?" A když poprvé usedli do hlediště kina, považovali za nejlepší místa v první řadě (jak byli zvyklí z divadel).
Vstupné do kin bývalo zpočátku vysoké a stálo 40 krejcarů (což byla částka, za kterou bylo možno koupit 1 kg cukru nebo tři čtvrtě kilogramu vepřového sádla).