| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Nebyl pašerák jako pašerák, vybavení, potíže se psy a lyžemi“
2. Ukázka z kapitoly „Terezínské výhody včetně Brundibára s knírkem“
3. Ukázka z kapitoly „Skončíme ‘zázrakem’“
1. Ukázka z kapitoly „Nebyl pašerák jako pašerák, vybavení, potíže se psy a lyžemi“
Někteří pašeráci tuto profesi provozovali spíše příležitostně, a to spíše pro sebe a rodinu. K tomu docházelo zejména v dobách, kdy se u nás buď zvýšily ceny, nebo nastal nedostatek některého zboží. Lidé k tomu využívali či přesněji zneužívali tzv. malý pohraniční styk, umožňující přechod hranice kdekoliv – samozřejmě bez zboží podléhajícího placení povinného cla.
Silněji zastoupeni byli pašeráci profesionální. Těmi se stávali obvykle ti, které si najali obchodníci či hostinští zejména v Krušnohoří a na Šumavě.
Za zmínku stojí, že někdy pašeráci zneužívali toho, že financové příliš nezdržovali při přechodu ev. přejezdu hranice porodní báby, hasiče či faráře spěchající k poslednímu pomazání. Takže se stávalo, že se například za muže církve převlékl odvážný padouch, který díky tomu provezl bez potíží třeba zakázaný soudek bavorského piva.
Málo je známo, že pašovaly i ženy. (Ty však byly v menšině, což prý dokazuje patent Josefa II. z roku 1784, podle nějž když někdo prozradí mužského pašeráka tabáku, obdrží za odměnu 2 dukáty a za pašeráka-ženu, pouze jeden dukát.) Především starší ženy se do pašování zapojovaly ve velké míře počátkem 30. let minulého století, protože věděly, že osobní prohlídky u nich muži nesmějí provádět. Zneužívaly svých dlouhých sukní, pod nimiž ukrývaly sádlo a další cenné zboží. Kromě toho pomáhaly mužům při pašování i nenápadnými signály, že hlídka není v dohledu, takže mohou přejít hranici.
Jindřich Marek zmiňuje i jednu opravdu neobvyklou pašeračku, jíž byla koza*.
Toto zvíře zapojil do pašování Franz Kühnel, který se považoval za „krále pašeráků Českosaského Švýcarska“. (Tento lidový název označuje území na obou březích Labe mezi Děčínem a Pirnou, a zavedli ho koncem 18. století dva švýcarští malíři, jimž tato lokalita připomínala domovinu.) Zorganizoval to tak, že on či manželka se objevili na Krásnolipsku poblíž hranic, tím na sebe upoutali pozornost financů a právě v té době jejich koza přenášela přes hranici po naučené stezce paš ve vacích. Domů přinášela zboží manželka na dně nůše zakryté obvykle trávou. Kühnelovi se dařilo, posmíval se nízké výkonnosti ostatních pašeráků a ti ho z pašeráckého trůnu sesadili tím, že ho udali.
U pašerácké profese nechyběli ani údajní donašeči, kteří však často nebohé finance jen záměrně mátli. Přicházeli nahlásit chystaný paš, o němž se prý dozvěděli třeba od někoho z druhé strany hranice, jehož jméno však prý neznali a popsali ho záměrně vágně.
Financům ztěžovalo práci i to, že pašeráci nejraději „pracovali“ za tmavých, deštivých a větrných nocí, a protože terén znali jako své boty, nepotřebovali si na cestu svítit. Zkušení jedinci jen výjimečně přecházeli hranice k ránu, protože by je snadno prozradily ještě zřetelné stopy jejich bot, a v zimě omezovali své aktivity ze stejného důvodu. Pokud pracovali ve skupinách, chodíval desítky metrů před nimi jejich kolega, který nic nepašoval, ale jakmile se zastavil, bylo zřejmé, že narazil na hlídku. Ostatní se ihned i s pašem poschovávali. Onen kolega byl potrestán spíše symbolicky jen za nezákonné překročení hranice.
Ve 20. letech minulého století zkoušeli pašeráci „vodní“ trik. Na jednom úseku hranice s Maďarskem si našli potok, přes nějž natáhli dvojitý drát, na který uvázali necky, v nichž přetahovali pytle pšenice ap. Když na to financové přišli, od této metody upustili.
Ještě přidám pár drobností o vybavení pašeráků. Nejprve nosívali zboží v různých koších, ale modernizovali se a nahradili je pytli a batohy, které bylo možno snadno odhodit před blížícími se financi. Batohy, do nichž se vešlo až 40 kg paše, si navíc zdokonalovali, takže vybavovali jejich zadní stranu koženými výztužemi, používaly široké popruhy a přes baton přehazovali dehtovanou nepromokavou plachtu.
Krátce po vyhlášení republiky byl podán návrh, aby finanční stráž měla k dispozici cvičené psy, což vyvedlo z míry starší byrokraty na vyšších pozicích ministerstva financí a pražského Zemského finančního ředitelství. Nejčastěji prý argumentovali tím, že by zvířata mohla někoho pokousat a navíc že by financové při nočních službách spali a hranice by nechali hlídat psům.
2. Ukázka z kapitoly „Terezínské výhody včetně Brundibára s knírkem“
Bývalý vězeň, který vystoupil ve filmu Paměti národa, prohlásil, že Terezín byl svérázným místem. Například na veřejném prostranství visel epigram tohoto znění: „V chrámu Apisově historie říká, že starší Egypťané uctívali býka. Tento kult šel časem značnou měrou dolů, teď vzdáváme poctu kdejakému volu.“ Židé si také zpívali terezínskou hymnu, v jejímž refrénu opakovali: „Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme, navzdor kruté bídě humor v srdci máme, celý den stále jen sem a tam se stěhujem, a jen ve třiceti slovech smíme psát. Hola zítřek začíná a s ním se blíží čas, kdy si sbalíme svůj raneček a půjdem domů zas. Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme a na troskách ghetta budeme se smát.“ Tento sen se však bohužel splnil jen nemnoha z těch, kteří tímto ghettem prošli.
K terezínským specifikům patřil i fakt, že zde neexistovaly selekce, lidé nosili civilní oblečení, po pracovní době se směli scházet či chodit na koncerty, neboť tu fungoval orchestr z internovaných profesionálních umělců, a bavili se v divadle, kde samozřejmě hráli internovaní Židé.
Radost rozdávala i dětská opera Brundibár, k níž libreto napsal Adolf Hoffmeistr a hudbu složil Hans Krása, jenž přijel do Terezína v srpnu 1942. Setkal se tu s dospělými i s dětmi, které v této dětské opeře účinkovali před transportem v Praze, a nyní ji znovu nastudovali.
Trvala asi pětatřicet minut, terezínskou premiéru měla 23. září 1943 v půdních prostorách Magdeburských kasáren a do září 1944 se prý dočkala 55 repríz.
Když jsem se ptala patnácti náhodně vybraných lidí, co jim říká název Brundibár a zda znají jeho děj, odpovědělo na první dotaz správně dvanáct z nich, ale děj znali pouze dva. Proto ho zde stručně představím.
Protagonisty jsou dvě děti, jejichž nemocná maminka se může uzdravit, jen když bude pít mléko. Protože však neměly na jeho nákup peníze, rozhodly se, že si je vydělají na náměstí zpěvem, jenže je přehlušil Brundibár s knírkem pod nosem, který v oné opeře hrával na náměstí na flašinet. V jeho čepici se hromadily příjemně cinkající peníze, zatímco dětí si nikdo nevšímal, ale pomoc jim přislíbil kocour a pes Azor.
A tak když dětem druhý den skončilo v poledne vyučování a Brundibár opět točil klikou flašinetu, začal mu nejprve do jeho písniček mňoukat kocour, Azor ho tahal za nohavici a navíc se k sourozencům přidali i jejich spolužáci. Společně zpívali dojemnou písničku Maminka kolébá, kolemjdoucí přestávali naslouchat flašinetu, peníze dávali dětem a žádali je, aby písničku znovu a znovu opakovaly. Brundibár se samozřejmě rozzlobil, dětem ukradl čepici s vybranými penězi, ale ty ho začaly honit, takže raději lup odhodil. A malí zpěváci oslavovali svůj úspěch pochodem Brundibár poražen.
Dětská opera se stala součástí táborové Potěmkinovy vesnice samozřejmě při návštěvě zástupců Mezinárodního červeného kříže (MČK; viz níže). Bohužel během září a října 1944 byli všichni, kteří měli s dětskou operou něco společného, dospělí i děti, odvezeni do vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau (pobočky Osvětimi, zvané česky Osvětim II-Březinka), kde většinou zemřeli.
3. Ukázka z kapitoly „Skončíme ‘zázrakem’“
Je známo, že Karel IV. miloval (stejně jako otec Jan) turnaje, a proto si připravil začátkem října 1350, tedy ve svých čtyřiatřiceti letech, zážitek, jenž měl skutečně těžko uvěřitelný konec. Ve zmíněném roce, kdy byl půldruhého roku ženatý s druhou manželkou Annou Falckou (1329–1353), se zúčastnil v severní Itálii anonymně turnaje pod cizím erbem a s obličejem zakrytým hledím tzv. kbelcové přilby. A utrpěl výjimečně těžká zranění.
Soupeř ho totiž v plném trysku vyhodil ze sedla prudkým zásahem dřevcem do přilby ve chvíli, kdy měl hlavu pootočenou doleva, neboť sledoval soupeřův dřevec. Následoval pád z koně obličejem k zemi.
Na chvíli ztratil vědomí, a když se probral, zjistil, že má ochrnuté* ruce i nohy neboli – odborně řečeno – postihla ho kvadruplegie (obrna všech končetin).
Podle předního českého obličejového traumatologa Doc. MUDr. Jiřího Ramby, DrSc. (*1940–†2023) byl zázrak, že panovník tento těžký úraz přežil, neboť hrozilo, že se udusí mohutnými otoky a krevními výrony jazyka, spodiny ústní apod., což navíc komplikovalo i postižení krčního úseku míchy. A za zázrak lze označit i to, že nezůstal natrvalo ochrnutý.
Jelikož jeho převoz do Čech byl tehdy vyloučen, podstoupil v místě konání turnaje náročnou operaci, kterou naštěstí provedli italští chirurgové*.
Zákroky by byly pochopitelně velmi bolestivé*, kdyby ovšem Italové neznali a nepoužívali uspávací houbu Vitánii snodárnou (lat. Withania somnifera), která dokázala nemocného přivést během zákroku do hlubokého spánku. K jeho probuzení pak stačilo jen přiložit plátno namočené v silném roztoku octa.
Náročné bylo také pooperační období. Během něj museli lékaři věnovat pozornost mj. tomu, aby pacient dostatečně dýchal, aby se u něj nerozvinuly infekce horních a dolních dýchacích cest (proto mu mírnili kašel), a aby ležel na tvrdém lůžku, které ovšem mělo „měkké podložení proti otlakům“. Kvůli prevenci před otlaky musel být král navíc v pravidelných intervalech také převracen na levou stranu, na záda a na pravou stranu. Dostával tekutou stravu, a aby ji nemohl vdechnout (neboť nedokázal otočit ani předklonit hlavu), bylo jeho lůžko upraveno tak, že se dalo sklopit nohama dolů. V těch chvílích musel být pacient samozřejmě k lůžku připoután.
Jakmile uplynulo čtrnáct nejrizikovějších pooperačních dní, byl k nemocnému povolán z Čech mistr Havel ze Strahova*, který měl pacienta připravit na to, co ho ještě čeká a s čím se bude muset smířit.
Vladaři dával Havel ze Strahova také rady, které měly urychlovat jeho uzdravování.
To si však vyžádalo pacientovu velkou trpělivost.