| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Do Ameriky? Ano, ale s rodinou“
2. Ukázka z kapitoly „Reportáž s mnoha otazníky“
1. Ukázka z kapitoly „Do Ameriky? Ano, ale s rodinou“
Někdy na jaře 1891 se na A. Dvořáka obrátila prostřednictvím jistého známého manželka amerického milionáře Jeannette Thurberová (1850–1946) s dotazem, zda nechce nastoupit na její hudební ústav, který před šesti roky v New Yorku založila a pro nějž nyní hledá významnou evropskou osobnost hudebního světa, která by zvýšila jeho prestiž.
Toto vzdělávací zařízení se lišilo od ostatních amerických hudebních ústavů* tím, že J. Thurberové „šlo jedině o prospěch hudebního umění amerického a jež školné brala proto jen od žáků z vrstev zámožných, kdežto od chudých, mě-li-li talent, peněz nežádala“. Americký kongres ocenil zmíněnou paní ředitelku tím, že udělil výhradně její hudební škole právo používat titul National Conservatory of Music of America.
Dvořák na první dotaz J. Thurberové nereagoval, ale poté, co obdržel konkrétní velmi lákavou nabídku, začal o ní uvažovat. A protože manželka Anna, která „měla větší smysl pro zlepšení hmotných poměrů rodiny“, se přimlouvala za její přijetí a při hlasování u společného oběda převážily hlasy „pro“, souhlasil.
V New Yorku měl učit od října 1892 s tím, že by vedl „skladatelskou“ třídu a dirigoval i své skladby, které by hrál žákovský orchestr, a jeho plat měl činit ročně 15 000 dolarů. (To byl plat o třetinu vyšší, než jaký pobíral v té době newyorský starosta. V přepočtu na rakouské zlaté to bylo přes 30 000, což se prý rovnalo pětadvacetinásobku ročního platu, který bral Dvořák na pražské konzervatoři.) Dvořák si tedy vymínil některé další změny i doplňky americké smlouvy – a podepsal.
V Americe pobýval ve dvou obdobích: od 27. září 1892 do 19. května 1894 a od 26. října 1894 do 16. dubna 1895.
Poprvé měl v plánu vrátit se domů po skončení prvního osmiměsíčního školního roku, tedy v květnu 1893. Za oceán s ním jela manželka, Otylka a Antonín (II.), zatímco čtyři mladší děti zůstaly doma s babičkou Klotyldou Čermákovou, jíž s nimi měly pomáhat i sestry paní Anny Dvořákové – Terezie a Josefína. Jako vítaný průvodce a společník se k Dvořákovým přidal dvaadvacetiletý houslista Josef Jan Kovařík (1870–1951).
Z Prahy je odvážel vlak ve čtvrtek odpoledne 15. září 1892, v sobotu 17. září vypluli z Bremenhavenu na palubě čtyřstěžňového dvoukomínového parníku Saale, který v neděli nakrátko zakotvil v Southamptonu, kde začala devítidenní cesta přes oceán. Zpočátku byla plavba klidná, ale 21. září se oceán rozbouřil, takže „všecko na lodi stonalo“, jen Dvořák mořské nemoci odolal a téměř sám s velkou chutí debužíroval v lodní jídelně. Dne 26. září zakotvil parník u ostrova Staten Island na čtyřiadvacetihodinovou karanténu (vyhlášenou kvůli epidemii cholery řádící v některých evropských zemích) a na americký břeh vystoupili Dvořákovi druhý den, 27. září 1892 odpoledne. Přivítali se s krajany, kteří přišli českého skladatele pozdravit, vozem odjeli do newyorského luxusního hotelu*, kde měli zamluvené třípokojové apartmá, a Dvořák telegrafoval do Čech dětem, že cesta do nového působiště šťastně skončila.
Příjezd českého skladatele vzbudil v New Yorku velkou pozornost, takže když si během prvních tří dní prohlížel s manželkou a dětmi město, sledovali ho novináři, kteří fotili a psali jako o závod. V říjnu téhož roku psal do Čech, že americké noviny dělají kvůli němu „náramný rámus; vítají mne jako nějakého spasitele. Kdybych Vám všecko pověděl, co noviny první dva dny psaly, bylo by toho příliš mnoho, až k omrzení, a já sám jsem byl první den intervijuvován, že to bylo hrozné. Ti lidé o mně všecko vědí, každou maličkost ze života mého mládí v Čechách a ještě nemají dost, pořád chtějí víc!“
Za zmínku stojí, že zájem a sympatie Američanů si Dvořák získal ze dvou důvodů. Za prvé tím, že (jak stálo v jednom sborníku) pocházel ze skromných poměrů a „jen silou vlastního nadání a vlastní prací a pílí dopracoval se tak vynikajícího postavení v hudbě světové, a toto jeho selfmademanství právě Američanům nesmírně ovšem imponovalo“. A zadruhé proto, že Američané věřili, že právě on (Smetanu tehdy neznali) podpoří „zrození národní hudby americké“*.
Do funkce uměleckého ředitele své školy ho paní J. Thurberová oficiálně uvedla 1. října 1892 za přítomnosti asi padesátičlenného profesorského sboru, ale vlastní výuka začala toho roku teprve po skončení dvanáctidenních oslav na počest objevitele Ameriky Kryštofa Kolumba. Dvořák, jenž se zúčastnil přijímacího řízení nových studentů* pro svoji třídu, jich přijal pouze osm, ve věku od 17 do 30 let; byla mezi nimi pouze jediná dívka – Laura Sedwick Collinsová.
Tak jako Dvořák v Americe nezměnil způsob své výuky, nehodlal měnit ani svůj styl života. Ráno brzy vstával a večer brzy uléhal a odmítal pozvání na večerní akce; jen výjimečně navštívil pár koncertů. Raději hrával večer hru zvanou darda, k níž zpočátku usedal s manželkou, ale protože tu to očividně příliš nebavilo, zvával Kovaříka. Ten vzpomínal, že jako učitel byl Dvořák velmi trpělivý, ale při hře tomu bylo jinak. „Mistr hrál klidně, pokud vyhrával, ale jakmile dvakráte po sobě prohrál – bylo zle! Nebylo jediného večera, by se mistr při dardě nerozčilil, ba nerozházel karet po celém pokoji a nepoctil mne všemožnými tituly. Nejraději mne tituloval indiánem.“ (Tuto poslední citovanou větu použily Kateřina Nová a Veronika Vejvodová jako název své knihy o Dvořákovi, vydané Národním muzeem.)
Ze svého denního programu nevynechával ani procházky. Město ho zaujalo!!!!! svou čistotou, snad jen „kluci na ulicích, policajti a opilé ajrišky (Irčanky)“ ho zlobili a velmi se mu líbil především Central Park, kam chodil s manželkou a dětmi, které zde mohly pobíhat po rozlehlých trávnících. Ke své radosti tam objevil hejno holubů, a chodil si k nim připomínat své opeřené miláčky čekající na něj na letním bytě na Příbramsku.
Když se blížil v květnu 1893 konec Dvořákova prvního školního roku na konzervatoři, „vyhrožoval“ rodině: v Čechách „budu sedět na Vysoké a ani se odtud nehnu“. Jenže dostal pozvání, které nedokázal odmítnout. Jeho mladý přítel Kovařík mu totiž nabídl, aby navštívil s rodinou jeho rodnou iowskou vísku Spillville, rozloženou kolem kostelíka sv. Václava a obydlenou přistěhovalci (mezi nimiž byl i jeden Mistrův jmenovec – řezník Dvořák). Ovšem milující otec rozhodl, že tak skvělého výletu se musí zúčastnit i čtyři mladší děti, které zůstaly v Čechách, tedy Otakar, Anna, Magdalena a Aloisie. A tak všechny čtyři přijely do New Yorku v doprovodu tety Terezie ve středu 31. května 1893; přijela i Baruška Klierová (dcera akademického malíře Kliera, jenž jezdíval na Vysokou), aby paní Anně pomohla postarat se o celou rodinu.
Na cestu do Spillville se všichni vydali v sobotu 3. června, na místě si pronajali pohodlný šestipokojový byt a Dvořák hned druhý den překvapil všechny tím, že vstal ve čtyři hodiny ráno a vyrazil na procházku, při níž celý šťastný konečně opět po osmi „velkoměstských“ měsících mohl poslouchat v přírodě ptačí zpěv. Rád i přes den chodíval na dlouhé výšlapy do lesů, podnikal výlety v kočáře taženém poníky do obcí v okolí, jejichž názvy dokazovaly, že i jejich obyvatelé mají české kořeny, se zájmem naslouchal vyprávění o tom, jak přistěhovalci v Americe začínali, a rád chodíval do domu Kovaříkova otce (učitele a regenschoriho původem z Protivína), který vlastnil jediný klavír v celé vísce. Dvořák přijal i pozvání chicagských Čechů a přijel na Český den Světové výstavy, který se konal 12. srpna (a na němž vystoupily pěvecké spolky Čechů žijících v Chicagu a asi stočlenný symfonický orchestr hrál i skladby Dvořáka, Smetany a Fibicha). Zajel také do nebraské Omahy, kde se mimo jiné setkal se dvěma Čechoameričany pocházejícími z jeho milované Vysoké, na něž vzpomínal v jednom dopise takto: „Měli ukrutánskou radost a já také, byli jsme velice veselí.“
Při tomto výletě zamířili Dvořákovi ještě na pozvání faráře, Moravana z Kojetína, do města St. Paul v Minnesotě, kde byla také silná česká menšina, a mohli se projet podél Mississippi k vodopádům Minnehaha. Dvořák psal v červnu 1893 přátelům o tom, jak divné mu připadalo, že „farmáři (sedláci) jsou roztroušeni po celé krajině, nejvíce mají zde usedlosti v lese, jeden od druhého až na hodinu cesty vzdálen“. Při zpáteční cestě do New Yorku se ještě zastavili v září 1893 u Niagarských vodopádů, kde Kovařík ve zmíněné knize Nejraději mne tituloval indiánem vzpomínal: „Když mistr spatřil tento div světa, postál dobrých pět minut, aniž by pronesl slova. Upřeně pohlížel na ty ohromné spousty vody, vrhající se s výše 165 stop – konečně promluvil a řekl: Kakra, to bude symfonie v h moll! (...) Proč Niagara v h moll? Přece voda jako voda, vždy mokrá! Ale pak jsem tomu porozuměl takto: Niagara – měkká, sladká voda, vyžadovala měkčí toniny.“ Jak mi však potvrdila jedna z autorek knihy, vedoucí Muzea Antonína Dvořáka a muzikoložka Mgr. Veronika Vejvodová, Ph. D., Dvořák si tehdy sice „načrtl několik motivů k plánované symfonii h moll. Tu však nikdy nenapsal.“
Do New Yorku se vrátili 20. září 1893, Dvořák zahájil vyučování, Magda, Antonín (II.) a Otakar (II.) nastoupili do anglické školy, zatímco Otylka a Anna měly doma soukromou učitelku angličtiny. Do Čech odpluli po osmi měsících 19. května 1894. Nejprve se zastavili v Praze, a když 4. června Dvořák konečně dorazil na Vysokou, „procházel se zahradou, pozoroval holuby, obzíral z okna pracovny ten klidný, mírně zvlněný kraj, po němž se mu tolik stýskalo“. První večer, který zde opět strávil, se konal lampionový průvod s muzikou a pak následovalo posezení v hospůdce, při němž musel vyprávět, co všechno v Americe zažil.
V dalších dnech vstával, jak byl zvyklý, brzy ráno, vyrážel na procházky, pracoval, vyřizoval korespondenci, setkával se s přáteli, se švagrovou Josefínou či s J. V. Sládkem, který pobýval jako Kounicův host s rodinou ve vysocké myslivně. Rád si zahrál v Třebsku na varhany, ale protože už dosluhovaly, pořídil za 800 zlatých nové; na ty si zahrál v den, kdy slavil 53. narozeniny.
Do Ameriky se Dvořák vrátil po prázdninách 26. října 1894 už pouze s manželkou, její společnicí devatenáctiletou Baruškou Klierovou a s Otakarem (II.). Synka prý vzali rodiče s sebou proto, aby ulehčili babičce Čermákové hlídání ostatních dětí. Jak vzpomínal Otakarův syn Antonín (III.), „táta byl asi dost velké číslo, což byl asi i důvod, proč ho ten poslední rok vzali jako jediné dítě do Ameriky s sebou – aby byl pod dohledem a nedivočil“.
Na newyorskou konzervatoř nastoupil Mistr toho roku 1. listopadu 1894, ale stýskalo se mu po domově a hlavně po dětech, psal jim téměř denně a očekával jejich psaníčka. Chtěl vědět, jak se vede Otylce a Aničce v tanečních, na něž chodily do Národního domu na Vinohradech, které koncerty a která představení navštívily v divadle, jaké budou mít vysvědčení, a dceři Otylce kladl na srdce, aby cvičila: „Otylko, jakou bys mi udělala radost, až bych tak dával někde v Čechách koncert a Ty to hrála se mnou.“ Při tom netrpělivě sledoval, jak se krátí jeho pobyt v Americe. Nabídky a přemlouvání paní Thurberové, aby se po prázdninách vrátil, definitivně odmítl a již roku 1893 psal v dopise do Čech: „Už jsem zde hezkej kus světa viděl, ale to nejhezčí bude, až opět uvidím Vás v tom našem světě.“
Domů Dvořákovi odpluli 16. dubna 1895, o jedenáct dní později, 27. dubna 1895, vystoupili z vlaku v Praze a Dvořák v druhé polovině května odjel na Vysokou. Bohužel 29. května ho čekala smutná povinnost zúčastnit se na hřbitově v Malvazinkách pohřbu švagrové Josefíny.
Na podzim roku 1895 nastoupil znovu na pražskou konzervatoř, čímž navázal na své působení z let 1891–1892; působil zde dalších devět let, do roku 1904.
***
Na závěr této „americké“ pasáže si řekneme jen pár slov o světoznámé Novosvětské či Deváté, původně zvané symfonie č. 9 e moll. (Symfonie byly těžištěm Dvořákovy tvorby, tato byla poslední a je dodnes nejznámější.)
Dvořák ono první dílo vzniklé celé za amerického pobytu komponoval ve dnech 10. 1.–24. 5. 1893 a název Z Nového světa připsal na partituru až v polovině listopadu. Symfonie zazněla nejprve na veřejně přístupné generální zkoušce (Public rehearsal) za jeho nepřítomnosti 15. prosince 1893, a i když toho dne lilo jako z konve, přišlo do newyorské koncertní síně Carnegie Hall (kterou postavil milionář, průmyslník, obchodník a filantrop Andrew Carnegie) velké množství posluchačů; protože mezi nimi převládly ženy, hovořilo se o „dámském dnu“. Premiérový koncert následoval v téže síni v sobotu 16. prosince a noviny otiskovaly nadšené referáty: prý již po první větě se ozval bouřlivý potlesk, „po následujícím, zvlášť hluboce působivém Largu byl skladatel vyvolán na pódium“, a po skončení – psal Dvořák nakladateli Simrockovi – „musel jsem se děkovat z lóže jako král. (...). Bude-li se mluvit o symfonii v Evropě tak jako v Americe, můžete být rád.“ V Evropě byla Novosvětská provedena poprvé roku 1894, a to v Londýně (21. 6.), v Karlových Varech (20. 7.) a v Praze (13. 10.).
2. Ukázka z kapitoly „Reportáž s mnoha otazníky“
Není sporu o tom, že Fučíkova „motáková“ knížka Reportáž psaná na oprátce je skvěle stylisticky i kompozičně zvládnutá. Podle mého názoru ji psal člověk, který se na práci plně koncentroval, což vyvolává následující, dosud nezodpovězené otázky.
Za zamyšlení stojí, proč Fučík – pouštějící se někdy do detailů – nesdělil, kdy přesně a tudíž jak dlouho na Reportáži pracoval. Lze předpokládat, že pro to měl své důvody, ale pokusy o jejich upřesnění by byly pouhými nepodloženými dohady. Mnohé nasvědčuje tomu, že 167 lístků začal psát v březnu či dubnu (možná prý 29. března, možná 1. či 4. dubna) roku 1943 a hotov byl koncem května téhož roku; nejpilněji psal prý od 10. května, kdy se dozvěděl, že o měsíc později bude transportován k soudu do Berlína. Podle některých pramenů byla kniha dopsaná a vynesená z věznice do 22. května, kdy byl (po třinácti měsících od zatčení) uzavřen jeho spis. Podle jiných pramenů dokončil práci 9. června, kdy odevzdal najednou posledních šestnáct lístků.
S tím souvisí i otázka týkající se samotného názvu knihy: jak mohl Fučík již při psaní vědět, že 7. září 1943 bude vyřazena z provozu berlínská gilotina a on den nato proto zemře na oprátce neboli oběšením? (Na to ovšem lze namítnout, že výraz „oprátka“ užil náhodně jako symbol popravy.) Pokud vím, za okupace mohl být český vězeň popraven na pěti místech. Nejčastěji byli odsouzení lidé převáženi – stejně jako Fučík – do Drážďan či do Berlína, kde byly k dispozici gilotiny. Protože za heydrichiády tamní kati nezvládali přísun odsouzenců transportovaných z Čech, byla jedna gilotina instalována v Praze do pankrácké věznice, kde pod ní lidé umírali od 5. 4. 1943 do 26. dubna 1945. V Kobyliské střelnici se popravovalo od 27. 5. do 3. 7. 1942 (později už jen sporadicky) samozřejmě zastřelením a v brněnských Kounicových kolejích se odehrávaly od 4. 1. 1940 do 19. 4. 1945 popravy buď zastřelením, nebo na šibenici. (Bylo však nepravděpodobné, že by byl vězeň z pražské Pankráce převezen k popravě do Brna.)
Na odpověď čeká (zřejmě marně) i otázka týkající se místa, kam Fučík ukládal papír a tužku. Na straně 430 Reportáže vydané roku 2008 Ottovým nakladatelstvím psal o tom, jak mu Kolínský při jejich prvním setkání (za druhého stanného práva*, kdy mu Fučík ještě nedůvěřoval) nabídl, že zajistí, aby mohl psát „pro venek“, a za chvíli mu přinesl papír** a tužku. Jak známo, Fučík přijal tuto nabídku teprve od Josefa Hory, který nastoupil na Pankrác spolu s dalšími českými strážníky 11. února 1943.
Kolínského první lístky uložil prý „pečlivě, aby je nenašla žádná prohlídka. A nikdy jsem po nich nesáhl.“ Škoda jen, že neupřesnil, kam je uložil v onom miniprostoru tvořeném třemi, později dvěma lůžky, židlemi, stolem, poličkou a toaletou. Když se přece jen do psaní pustil a dostal od J. Hory nové lístky a tužku, opět nebyl konkrétní: uvedl pouze, že tužku uschoval do slamníku, ale o popsaných a dosud neodevzdaných lístcích ani muk. (V této souvislosti je zajímavé, že Fučík si nestěžoval na prohlídky cel, takže se vnucuje podezření, že vlastně nemusel lístky ukrývat.) S množstvím papíru, spotřebovaného na psaní, souvisí i otázka, proč na lístcích dodržoval 2 cm od levého okraje a tak zvaně odrážel i odstavce, čímž se ochuzoval o spoustu místa. (Pokud šlo skutečně o makulatury, pak odpadá otázka, proč psal pouze po jedné straně lístků.)
Nejasné je také to, jak by mohl sebevstřícnější dozorce stát delší dobu u dveří Fučíkovy cely, aby ho varoval před kontrolou, a jedním ťuknutím mu sděloval, že může psát, a dvěma ťuknutími, že musí přestat? Toho by si určitě všimli dozorcovi kolegové z ostatních pater, neboť kolem cel vedly pouze úzké ochozy. Nezapomínejme navíc na to, že Adolf Kolínský (jenž jako první vynášel motáky) byl „u ostatních dozorců v nemilosti a nenáviděn. Střežili ho, slídili po něm, používali i agentů provokatérů, ale marně. Byl neustále na stráži a na Pankráci ho k pádu nepřivedli.“
Stejně nepravděpodobné je to, že by Fučíkův spoluvězeň zakrýval svým tělem špehýrku čili okénko, jímž bylo možno zvenku kdykoli nahlížet z ochozu do cely. Onen spoluvězeň by se totiž zakrýváním oné špehýrky dopustil závažného trestného činu.
K logické otázce, jak mohl člověk vystresovaný vězněním, výslechy a nejistou budoucností, psát tak koncentrovaně, napsal F. Peroutka: „Co každý, kdo prožil nějakou dobu v pankráckém vězení, naprosto jistě ví, je to, že tam snad mohl být v rychlosti napsán několikařádkový dopis tuhou, která byla skrývána ve škvíře v podlaze, ale ne tak velká a stylisticky vybroušená kniha. Z desetitisíců vězňů, kteří prošli pankráckými vězeními, ani jediný nepřipouští, že to bylo možné.“ S tím souvisí i otázka, jak si mohl Fučík po odevzdání dokončené várky přesně pamatovat návaznost várky následující, takže nikde není znát, že by šlo o „nastavovanou kaši“? Nechával si snad poslední lístek u sebe, byť tím zvyšoval riziko, že bude při prohlídce cely objeven a zabaven? Přitom v rukopisu (jak potvrdili i kriminalisté) jen málo škrtal a přepisoval.
Nezodpovězená zůstává také otázka, zda Fučík psal knihu skutečně v pankrácké cele. Podle některých pramenů totiž mohl psát v centrální úřadovně Pečkárny, kde pracoval jako pomocná síla a měl volný pohyb po budově. (V tom případě by ovšem nemuseli Kolínský a Hora riskovat.) Ovšem je myslitelné, aby mu gestapo umožnilo psát právě zde o těžkém životě zatčených? (Vždyť ani z Terezína nesměli internovaní Židé psát o tamním životě.)
Není divu, že se po válce mezi lidmi šeptalo, že Fučík unikl popravě a že pracoval na rukopisu až po válce, a to pod ochranou a dozorem strany. Tím by se vysvětlilo nejen to, že evidentně bez obav vyjmenovával lidi, kteří mu pomáhali, ale i to, že byl plně koncentrovaný, dodržoval předepsané okraje a odrážel odstavce. Jasné by bylo i to, proč sám sebe nechal v knize zemřít právě na oprátce. Podle oné šeptandy však jen co dopsal poslední řádky, komunisté ho v rámci „zakonzervování“ mládím zářícího schváleného komunistického idolu tajně sprovodili ze světa.