| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „JE LIBO CHLÉB ŽALUDOVÝ, KOLÁČOVÝ ČI S POPELEM?“
2. Ukázka z kapitoly „PRAHA PŘED DVĚMA STY LETY“
3. Ukázka z kapitoly „HISTORKY O PRAŽSKÝCH UDÁLOSTECH“
1. Ukázka z kapitoly „JE LIBO CHLÉB ŽALUDOVÝ, KOLÁČOVÝ ČI S POPELEM?“
Naši předkové jídali nejprve pečivo z hrubě umleté ječné či ovesné mouky, jež mívalo podobu nekvašených placek uhnětených z mouky a vody, které se pekly na rozpálených kamenech. Postupně se však hospodyňky naučily připravovat pecny v pecích pečené a zadělávané kváskem (kouskem syrového těsta od minulého pečení, předchůdcem droždí). První profesionální pekaři pracovali od 10. či 11. století výhradně u panovnického dvora či v klášterech (pece jako první prý roztápěli benediktýni v břevnovském klášteře založeném roku 993). „Obyčejní“ zákazníci u nich mohli nakupovat pečivo teprve od 13. století. Chléb se při konzumaci nejprve odlamoval, zatímco krájet se začal teprve od 14. století a výraz „pochlebovat“ neměl s pekařstvím nic společného: byl totiž odvozen od slova „chlebit“, což značilo „lichotit“.
PROČ PEKAŘI STAVĚLI DÍŽE MEZI DVEŘE?
První písemná zmínka o chlebu se nachází v Kosmově kronice, a to v pasáži, kdy Přemysl Oráč vyňal z lýkové mošny „plesnivý* chléb a kus sýra“, aby pohostil Libušiny vyslance.
Profesionální pekaři prodávající chléb Pražanům byli v XV. století (stejně jako řezníci) nejbohatšími řemeslníky, vlastnívali městské domy a stávali se členy městských rad. Díky tomu neměli problém s tím, aby si z profesních důvodů pořizovali vlastní mlýny*.
Podle městských nařízení musel pekař takto umletou mouku využít výhradně k pečení, neboli ji nesměl rozprodávat.
V Dějepisu města Prahy historika V. V. Tomka je v letech 1348–1419 uvedeno 157 pražských pekařských zbohatlíků, jejichž domy nesly domovní znamení připomínající toto náročné a vonící řemeslo. Příkladem je dům v Tomášské U Preclíku čp. 22/12.
Mistři zaměstnávali pekařské pomocníky, kteří u nich často i bydleli v podnájmu a mívali rozdělenou práci. Jedni vytápěli pece, další připravovali těsto či zodpovídali za míchání a kynutí a jiní sázeli syrové chleby s nastřiženými křížky na vrcholku těsta do pece a hlídali správnou teplotu. (Tyto křížky nebyly křesťanským symbolem, nýbrž umožňovaly únik přebytečného plynu během pečení.)
Pece byly vytápěné pokud možno smolným dřívím, které obsahuje více pryskyřice, takže se rychle rozhoří a „vznítí velký oheň“; uzavřené smolné bublinky vytvářejí nejen jiskry, ale navíc vydávají hlasité praskání.
Profesionální pekaři i hospodyňky dodržovali při přípravě chleba některé zvyky. Nepekli ho ve sváteční den, protože věřili, že nevykyne, kynutí urychlovali tím, že pekař(ka) třikrát oběhl(a) díži, první zakrojení do pecnu provázeli pokřižováním se, díže nikomu nepůjčovali, a když se obávali, že jejich domu hrozí nebezpečí, postavili tuto tehdy zpočátku ručně dlabanou dřevěnou nádobu mezi domovní dveře.
Již v 15. století bylo v Praze k dostání dvacet druhů chleba. Kromě žitného, ječného, pohankového, jáhlového či prosného byly k dostání druhy, které dnes již neznáme: šlo o chléb perníkový, koláčový, oplatkový, žaludový, mazancový, preclíkový či rýžový. Za pochoutku se považovala kaše z topinek, svařeného vína, medu, jalovce a kmínu; chlebem se často zahušťovaly omáčky.
S NEPOCTIVOSTÍ DOŠLI PEKAŘI ČASTO AŽ DO KOŠE
Pražský řád z roku 1444 těmto řemeslníkům nařizoval, aby pekli ponovu chléb bílý pro zámožné strávníky a postaru režný neboli žitný pro chudinu. Pokud u některého pekaře při kontrole zjistili chléb „podbělný nebo zabělý ze směsi bílé pšeničné mouky a nejhorší mouky černé“, dostal vysokou pokutu. Konšelé dozorující pekaře mj. sledovali nepovolené zvyšování cen nebo svévolné snižování váhy, což bývalo běžné zejména v neúrodných letech či za válek. Podle řádu vydaného roku 1503 měli pekaři stanovovat ceny podle cen obilí a roku 1578 vyšel drahotní řád, na jehož základě probíhaly v jednotlivých pekárnách kontroly. Poctiví mistři, kteří se nechtěli dostat do hledáčku úřadů, nařizovali svým pomocníkům, aby respektovali všechna nařízení a navíc aby používali zásadně vodu, „která jest nejčistší a na váze zvážená nejlehčí“, neboť „stojící (voda) blátem zapáchá, jest odporná a brzo plesniví“. Od roku 1589 byli povinni na své chleby otiskovat svůj cejch; kdo ho neotiskl, musel počítat s pokutou. Nešvarem profesionálních pekařů bývalo i to, že do těsta přidávali kvůli vyššímu zisku různé náhražky, jimiž bývala dokonce i jemně nasekaná sláma, piliny, hlína či popel.
Pracovní doba v pekárnách byla nejen dlouhá, ale odehrávala se z velké části v noci: aby zákazníci mohli posnídat zvolené pečivo, muselo být těsto připraveno k pečení v potřebném předstihu. Část čerstvých výrobků byla vystavena v pekařově obchůdku, a druhou učedníci roznášeli v nůších pěšky či později rozváželi na kolech či vozících na zadané adresy. Na přelomu 19. a 20. století zajišťovali rozvoz koně zapřažení do vozů a později automobily.
Když se hovoří o pražských pekařích, obvykle padne zmínka o máchání šizuňků v „koši“ ve vltavské vodě a o Václavu IV. (1378–1419), který v přestrojení nakupoval „kontrolní“ chléb na Starém Městě (kam se kolem roku 1383 přestěhoval z Pražského hradu do nově vybudovaného Králova dvora u dnešní Prašné brány). Tresty prý vynášel na místě: někdy rozdal nepoctivcovo pečivo mezi chudé a jindy stanovil pro pekaře pokutu: tu bylo možno buď uhradit penězi, voskem či pivem, nebo dotyčného čekalo to, co zavedl již králův otec Karel IV. – „pobyt na pranýři“. Tomu se říkalo „suchý“ trest, při němž musel nepoctivec především v době trhů, kdy kolem chodívalo mnoho lidí, stát v koši či v kleci třeba hodinu či dvě otočen obličejem ke kolemjdoucím, kteří mu měli vidět do tváře. Občas přitom míval na krku zavěšený svůj ošizený bochníček.
Známý je trest „mokrý“ – neboli máchání ve vodě. To se konávalo prokazatelně na dvou místech Křižovnického náměstí na staroměstském konci dnešního Karlova mostu (viz I. díl Pražských okének, kapitola 63). Nešlo ovšem vždy o koš z proutí, ale někdy se na tento trest používaly klece ze dřeva či ze železných drátů. Provinilci vstoupili do klece či do proutěného koše zavěšeného na silných lanech na dlouhé páce vyčnívající nad vodou a jejich ponoření do vltavské vody bývalo prý vždy bezpečné: hlava se jim totiž nedostala pod vodní hladinu. Tento trest se zřejmě konal až do konce 18. století, kdy ho zrušil císař Josef II.
Varianta zavedená zřejmě roku 1590 Rudolfem II. (1576–1611) se nazývala „z lopaty do řeky smetání“, což bylo obřadné shození pekaře do vody pomocí velké pekařské lopaty určené k sázení bochníků do pece. Důvodem prý byl fakt, že se císař již nemohl „dívat na pekařské neřády“; v tomto případě mohlo několik neplavců utonout.
Rudolf II. také nařídil, že pekaři nesmí pomlouvat ani pokřikovat na své kolegy, za což měla následovat pokuta v podobě jedné libry vosku (česká libra se rovnala asi 0,5 kg), a při opakovaném porušení tohoto zákazu mohl viník přijít o živnost či mu mohla být zbořena pec. Zakázal také, aby překupnice někde levně nakupovaly pečivo a jinde je prodávaly dráže a vyhrožoval tak zvanými plachetníky. Šlo o přespolní pekaře, kteří by mohli ve městě získat výhodná místa na trhu, kde dosud prodávali zmínění nepoctivci, takže by si vydělali více než dosud.
2. Ukázka z kapitoly „PRAHA PŘED DVĚMA STY LETY“
Dnes se podíváme na naši metropoli očima rodačky z Petrohradu – kulturní historičky N. Melnikové-Papouškové (*1891–?1978), která k nám po VŘSR emigrovala a zajímala se mj. i o minulost Prahy.
MĚSTSKÉ BRÁNY, POKŘIK VOZKŮ A PŮJČOVÁNÍ NÁBYTKU
Počátkem 19. století bylo možné metropoli obejít asi za čtyři hodiny a za jednu hodinu ji prošel průměrně rychlý chodec na délku nebo na šířku za jednu hodinu. Kolem ní se táhly hradby, které „už neslouží obraně, ale spíše vymezují měšťanská práva“. V hradbách bylo osm bran, které se otevíraly podle roční doby pro „dostavníky, povozy a kočáry všeho druhu mezi 5. a 6. hodinou“ ranní. Malá vrátka v branách určená pro chodce byla otevírána o půl hodiny dříve. Večer se město separovalo od „světa“ uzavřením bran v zimě ve 22 hodin, a v ostatních měsících roku mezi 22. a 23. hodinou; branky se uzamykaly o půl hodiny později. Všude tehdy bylo ticho, „protože kočárů jezdilo málo a ulice nebyly všude dlážděné“. Praha tehdy „ani nesnila o oněch předměstích, jež později vyrostly kolem ní a posléze vstoupily do jejího mateřského lůna.“
Od brzkého rána se však mezi domy šířil „divoký pokřik kočů a vozků, kteří klejí a nadávají dobrou češtinou“, a krámky i domy se otevírají. Tam, kde se nabízí zboží denní potřeby, bývá vystaveno „ve stáncích a na ošatkách na trhu“, podle Průvodce z roku 1834 měla Praha deset obchodů prodávajících knihy, byly tu čtyři litografické dílny (pracující s kamenotiskem), obchody s oblečením nabízely módní klobouky z pravé italské slámy, kašmírové a turecké šály, „stužky, pera, mašličky, krajky, šerpy, slovem vše, co tvořilo hlavní půvab ženského obleku od 20. let“.
Překvapením pro cizince bylo, že nábytek se u nás vyráběl na objednávku; důvodem byl fakt, že čeští truhláři byli tak šikovnými řemeslníky, že tento artikl sloužil nejen manželům, kteří si ho pořídili, ale „často i jejich dětem a vnukům“. Ten, kdo přijel do Prahy jen načas a nechtěl se ubytovat v hospodě, pronajal si prázdný byt a zapůjčil si do něj nábytek.
VYJÍT DO ULIC CHTĚLO ODVAHU
Do konce 18. století jezdili zámožní obyvatelé Prahy v povozech a kočárech, nebo se nechávali „nosit v nádherných nosítkách se záclonkami v oknech a poduškami na sedadlech“. Ostatní nejenže chodili pěšky, ale přesnější je říci, že se brodili „po kotníky a někdy ještě výše v blátě“; nejhorší to bývalo za deště, „kdy po celé šíři tekly potoky špinavé vody“. Potíže byly i za sucha, neboť tehdy se bláto měnilo v prach „a nejen jedoucí kočár, ale i utíkající kluk zvířil ho celá mračna“.
Většina Pražanů ovšem musela vyrážet do ulic – ať za prací či za nákupy, a tak buď rozmísťovali velké kameny, po nichž přeskakovali ulici, nebo prkna, která však byla dosti nespolehlivá. Dláždění bylo dlouho lokální a nedokonalé. Zpočátku se dláždilo „zčásti velkými kamennými deskami, zčásti oblázky, ale „mezi těmi a oněmi vznikaly pro nerovnost při dešti louže, jež dlouho nevysychaly“. Dlažba v ulici Na Příkopě vyhnala staré, odumřelé kaštany, které se zdály určeny jen k ochraně věčného bahna, jež mezi nimi zřídka kdy vysychalo“.
POŠTOVNÍ ZAJÍMAVOSTI
Až do 40. let 19. století hráli hlavní roli koně táhnoucí poštovní dostavník, což byl krytý, uzavřený vůz, takže cestující i zásilky byly chráněny před deštěm. Adresát se pouze výjimečně dozvěděl, že mu přišlo psaní; obvyklé bylo, že se lidé museli chodit ptát pana poštmistra, zda na jejich jméno nepřišel dopis. Ten ovšem nebýval v obálce, nýbrž šlo o dopisní papír složený tak, že ho bylo možno zalepit voskem a zejména pečetí, „která bývala často vyřezána v masivním prstenu. Pánové si kvůli tomu pořizovali zlaté prsteny se zlatou destičkou, na níž byl vyřezán monogram, erb či emblém; někdy bývaly tyto rytiny na destičce z polodrahokamů.
Jestliže některá psaní si po dvou měsících nikdo nevyzvedl, poštmistr je odpečetil a otevřel. Pokud v nich našel peníze či dokumenty, pak „vyzýval adresáta oznámením v novinách“ a když se ani poté nikdo neozval, korespondence se spálila. V 18. století zlepšila v tomto ohledu situaci tzv. klapačková pošta. Její zaměstnanci chodívali před odjezdem poštovního dostavníku ulicemi a klapal neboli oznamoval, že lze přinést zásilku. Rozvoz tehdy nebyl každodenní.
Na závěr přidám ještě dvě poštovní zajímavosti od historika Jana Kramáře. Zaprvé vzdálenost poštovních stanic odpovídala vzdálenosti, jejímž překonáním se koně dostavníku unavili, takže někdy se tyto stanice budovaly i ve zcela nevýznamných vískách. A zadruhé trubka coby symbol pošty se podle něj vyvinula z volského rohu, neboť ve středověku se ujímali poštovních povinností řezníci.
3. Ukázka z kapitoly „HISTORKY O PRAŽSKÝCH UDÁLOSTECH“
Ztracené cedulky zvonice jsou zpět
Druhý díl Pražských okének připomenul v kapitole 27 nepoctivé jednání jezuitů usazených na Malostranské náměstí. Šlo mj. o to, že vedle svého honosného kostela zdejšího sv. Mikuláše postavili zvonici nahrazující tu starší, kterou Malostraňákům zbořili, ale onu novou si svévolně přisvojili. Zvonice však patřívaly obcím, protože byly důležité pro jejich obyvatele, kteří tehdy ještě nemívali doma hodiny, takže se řídili podle zvonů. Obrátili se proto na soud, který jim dal za pravdu, a jezuité museli chyby napravit.
Když byla v Praze zavedena čísla popisná a orientační, obdržela malostranská zvonice coby obecní stavba i čp. 556/29 (zatímco kostely se nečíslovaly). Jenže po válce byly tabulky s číslem popisným i orientačním podle tiskového mluvčího magistrátu „zřejmě odstraněny v době, kdy zvonice sloužila jako pozorovatelna Státní bezpečnosti“. Na fasádu se vrátily díky Ing. Petru Kotalíkovi, vedoucímu Správy památkových objektů.
Palác Lucerna měl lákat bruslaře
Tuto slavnou první pražskou železobetonovou budovu se zastřešenou a prosklenou pasáží postavil V. J. Havel (dědeček našeho bývalého prezidenta Václava Havla). Vyrůstala v letech 1907 až 1919 mezi ulicemi Vodičkova a Štěpánská, a v podzemí měla mít prostor, kde by bylo možno hrát hokej a Pražané by si tu mohli zabruslit. Jeho plán však zhatily dvě překážky: jednou byly tehdejší směrnice o rozměrech hokejového kluziště (podle nichž je měla Lucerna menší), a druhou se stala první světová válka.
STÍŽNOSTI NA POULIČNÍ HLUK
Zpočátku Pražanům vadilo, že pod jejich okny vozkové práskají bičem a křičí na koně, a proto vyšel koncem 18. století zákaz rušit těmito způsoby klid obyvatel. O století později protestovali nájemníci žijící u dnešního náměstí Republiky proti neúnosnému hluku způsobenému velkým množstvím vozů, projíždějících Prašnou bránou. Vznikla proto komise, která to šetřila, a uznala protesty za opodstatněné. Během jedné hodiny totiž projelo zmíněnou bránou šest nákladních vozů, dva fiakry a jeden poštovní dostavník.
Račte si u nás zakouřit – nabízeli restauratéři
Na přelomu 18. a 19. století Pražané hlavně šňupali, ale později je zaujalo kouření. To však bylo na pražských ulicích zakázáno, a když takového výstředníka zahlédl strážník, ihned ho předvedl na strážnici. Proto restauratéři začali nabízet kuřákům jako novotu kouření v jejich podnicích, a to z tehdy moderních dýmek. Protože některé bývaly dlouhé, využívali příslušníci mladé generace nabídku, aby nechávali své dýmkové dlouhány v restauracích. Doutníky se v Praze objevovaly od konce 30. a počátkem 40. let 19. století, ale bývaly dlouho výsadou především šlechty a tzv. zlaté mládeže.
V roce 1945 měl Staroměstský orloj namále
V květnu zasáhli okupanti z Letné východní a severní křídlo radnice i radniční věž s orlojem, a odborná firma Hainz tehdy doporučila mechanismus orloje vyhodit a nahradit moderním strojem. Naštěstí si „maroda“ v rozloženém stavu odvezl jeden její zaměstnanec na dvoukoláku do holešovické dílny, a vrátil ho i s novým elektromotorem, nahrazujícím kliku, jíž se dříve strojek natahoval. Orloj, znovu spuštěný 1. 7. 1948, dnes obsahuje přes tři čtvrtiny dosud funkčních součástek starých 600 let. Byly totiž vykovány z plávkového, homogennějšího železa.
PIVOVAR U FLEKŮ
Založen byl roku 1499, ale střídání jeho majitelů a rozkvět začaly podle M. Poláka hlavně roku 1762, kdy se stali majiteli Jakub a Dorota Flekovi, po nichž pivovar dostal dnešní název. Jeho specifická výzdoba pochází z konce 19. století, kdy se jí ujal ilustrátor Láďa Novák (*1865–?1944), byť tehdy byly zdejší zdi „natřené olejovou barvou. Polepili je proto papírem a teprve na ten Novák maloval“. Papír se však odlupoval, takže o tři roky později použil místo něj plátno, za což měl ve zdejším pivovaru pivo doživotně zdarma.
Historii pivovaru „dochutil“ herec František Ferdinand Šamberk (*1838–?1904), který do něj vstoupil jednoho dne pozdě večer vyhladovělý, ale hostinská kuchyně již skončila směnu. Štamgast tedy požádal o bochník chleba, sádlo a česnek, vykouzlil voňavé topinky, které přinesl ostatním hostům, a společně je zdolali. Od té doby se prý U Fleků více než sto let denně smažily tyto dobroty po stovkách.
Podle Ruthovy kroniky hrálo v těchto prostorách od roku 1902 loutkové divadlo Klubu vlasteneckých přátel.