| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Jak začínala pražská ZOO“
2. Ukázka z kapitoly „Hledání místa pro sochu Otce vlasti“
3. Ukázka z kapitoly „Pankrácká věznice vznikla na venkově“
1. Ukázka z kapitoly „Jak začínala pražská ZOO“
V Evropě vznikaly zoologické zahrady od poloviny 18. století: první otevřela brány roku 1752 ve vídeňském Schönbrunu, roku 1775 vyrostla další v madridském Královském parku a v 19. století se již nacházely prakticky ve všech větších městech Evropy i Ameriky. Praha ovšem tuto podívanou nabídla svým obyvatelům a návštěvníkům teprve 28. září 1931.
(Pro zajímavost dodám, že nejstarší dosud existující Tiergarten (ZOO) světa založil u vídeňského Schönbrunnu 31. 7. 1752 císař František Štěpán Lotrinský - manžel Marie Terezie, a u nás přivítala první návštěvníky nejstarší ZOO v Liberci 6. 8. 1904.)
VŠE „VYŘEŠIL“ VLASTENECKÝ MECENÁŠ
V 19. století se Češi spíše zajímali o zlepšení svého života v rámci habsburské monarchie, a zoologická zahrada byla na okraji
jejich zájmu. Koncem 19. století se občas začalo hovořit o ZOO-koutcích, které měly vzniknout například v Jelením příkopě,
v Bubenči, na Letné, ve Stromovce, v Kinského zahradě, na Nebozízku, na Štvanici ap. Každá lokalita však měla své odpůrce.
Roku 1922 ukončil dosavadní tápání velkostatkář Alois Svoboda (*1852–†1929), který věnoval republice (kromě Trojského zámku) velké pozemky v Troji (která již byla součástí Prahy). Měl ovšem jednu podmínku: že čtyřiadvacet hektarů poslouží pro zoologickou zahradu.
Malý zázrak v hospodářské krizi
Bohužel i tehdy se táhly debaty, zda je darovaný pozemek vhodný, a navíc stát i město odmítaly podporovat zahradu z
veřejných peněz. Nezbylo než roku 1926 založit „Hospodářské, nákupní a stavební družstvo Zoologická zahrada v Praze“,
jehož čestným předsedou byl až do roku 1932 profesor Jiří Janda (*1865-†1938). Tento ornitolog a středoškolský
profesor se zabýval založením takovéto pražské zahrady již od svých devatenácti let a seznámil se proto s oněmi
zvířecími „útulky“ v řadě evropských měst. Družstvo nejprve vydalo informační brožuru a objednalo plastický
sádrový model budoucí ZOO, který byl postupně vystaven na Staroměstské radnici, na Výstavišti a nakonec v
Trojském zámku. Model zachycoval i (nerealizovanou) benzinovou dráhu, která měla vozit návštěvníky po vymezené trase.
Finanční zajištění výstavby zahrady komplikovala tehdejší hospodářská krize, takže očekávané větší příspěvky na stavbu neposkytly ani banky či průmyslové podniky. Podle reálného odhadu bylo na vlastní výstavbu zapotřebí 10–12 milionů korun, a dalšího půl milionu na každoroční provoz. Město Praha však nadále odmítalo přispívat, a stát i země česká věnovaly dohromady pouze jeden milion.
Lze tedy skutečně považovat za malý zázrak, že se navzdory těmto těžkým podmínkám podařilo dne 28. září 1931 pražskou ZOO otevřít pro veřejnost.
Začínalo se na dolní třetině pozemku
Zpočátku čekalo na návštěvníky pouze osm hektarů v dolní části zahrady, zatímco v horní části byl nadále svah porostlý
třešňovým sadem a – jak píše R. Anděrová – jeho severovýchodní strana sloužila jako „jakási karanténa
a zároveň jako sklady a provizorní kancelář“. Naštěstí byl tehdy již hotov vodovod napojený na dvě studny a v
nejvyšším místě zahrady stála velkokapacitní nádrž.
Onoho roku 1931 čekal na návštěvníky vlčinec vylámaný do skály, jenž se stal domovem prvního zvířete – vlčice Lotty provázené dvěma samci, a Šárčin pavilon, nazvaný podle lvice Šárky, s níž tu pobíhali další lvi a tygři. Na podzim roku 1935 se šelmy přestěhovali do nového lvince, jelikož ten původní byl dřevěný, malý a nebezpečný.
Nabízela se tu i voliéra s pozadím tvořeným skalním masivem, která se stala zřejmě největší stavbou tohoto druhu v Evropě. Na délku totiž měřila 26 m, na výšku 14 m a do hloubky 16 m. Prvními opeřenci tu byli čtyři druhy orlů – skalní, mořský, královský a křiklavý, dále sup bělohlavý a káně lesní.
V otevřených prostorách si mohli návštěvníci také prohlédnout v teplé části roku vodní a bažinné ptáky – pelikány, čápy, plameňáky, labutě či jeřáby, kteří měli pochopitelně zastřižené letky; na zimu se tito opeřenci stěhovali do interiérů. Byly tu i výběhy pro kopytníky včetně srnečka Ríši, který se sem přistěhoval ze soukromé zahrady manželů Jandových, kde žil ještě před založením ZOO. K vidění byli také mj. bizoni či zubři a roku 1932 se ve své ohradě představili dva koně Převalského – Ali a Minka.
Postupně přibývaly další prostory, z nichž největším byl pavilon určený pro slony, hrochy, hrošíky a nosorožce, které mohli lidé sledovat zvenku i v interiéru. Jako první se tu zabydlel 17. července 1933 indický slon jménem Baby.
Krátce po otevření ZOO přišla na svět první vlčata a v roce 1933 se narodila dvě tygřata a hříbě koně Převalského – „holčička“ Heluš. Roku 1934 daroval zahradě Vlasta Burian první dva lachtany Hýtu a Batula, což od 7. 5. 2011 připomíná bronzová pamětní deska instalovaná u jejich „domova“.
Událostí roku 1937 se stal odchov mláděte kondora amerického, který byl považován za úspěch světového významu.
Německá okupace a cirkusová představení
V tomto období samozřejmě platilo, že v ZOO nejenže nesměly pracovat osoby neárijského původu, ale zahrada
měla zakázány i nákupy zvířat od takto ocejchovaných prodejců. Návštěvnost sice poklesla na úroveň poloviny
30. let, ale ročně prošlo vstupní branou 300 až 420 tisíc lidí. Aby nebylo nutno „drasticky snižovat
stavy zvířat, a to ani těch náročnějších“, pěstovali zaměstnanci pro část chovanců krmivo v horní části
pozemku zahrady, a maso dováželi především z venkovských jatek, kde bylo lacinější. Dokonce přibylo asi tisíc nových exemplářů.
V této době si ZOO přivydělávala tím, že pořádala v plátěném stanu cirkusová představení. První z nich se konalo již roku 1938, od dubna 1939 lákala o nedělích, a ve všední dny bylo šapitó k dispozici za podmínky, že zahradu navštívil dostatečný počet návštěvníků. Koncem roku 1940 se vedení ZOO rozhodlo pro nákup dřevěného stanu. Cirkusová představení se v Troji konala až do roku 1951; poté sloužil dřevěný stan řadu let především jako zvířecí karanténa.
2. Ukázka z kapitoly „Hledání místa pro sochu Otce vlasti“
Bronzová socha Karla IV., kterou jsme si představili v 63. kapitole I. dílu Pražských okének, nebyla původně určena pro Křižovnické náměstí, kde dodnes stojí. V této kapitole si připomeneme, na kterých dvou místech jsme ji mohli obdivovat a jak probíhaly debaty o tom, z jakého materiálu má být socha Otce vlasti zhotovena.
V ÚVAHU PŘICHÁZELY DVA NEJVĚTŠÍ RYNKY: KOŇSKÝ A DOBYTČÍ
Když bylo v první polovině 19. století upravováno dn. Václavské náměstí, vznikl návrh umístit sochu
Karla IV. právě sem, do „srdce“ Nového Města pražského. Měla stát mezi dvěma kašnami v dolní části rynku –
jenže „jak tomu již s lidskými plány bývá, nápad utonul v hlubinách zapomnění“.
První pokus na dn. Karlově náměstí vypadal nadějněji. Návrh předložil zemské vládě advokát JUDr. Josef Zahořanský z Vorlíka, který informoval o tom, že bavorský malíř, kreslíř, rytec a první ředitel Akademie výtvarných umění v Praze Josef Bergler (*1753–†1829) již dokončil sépiovým inkoustem provedený náčrtek, podle nějž Václav Prachner (*1784–†1832), pražský sochař, řezbář a formíř vytvořil malý model. (Sépiový inkoust vypouští Sepia officinallis při úniku před nepřítelem, aby se stala „neviditelnou“.) Prachner také nabídl „zhotovit konečnou státui za nějakých šest až osm stovek zlatých“.
Socha měla stát před kriminálním soudem na severní straně náměstí, jenže primátor pochyboval, zda sousedství soudu a Otce vlasti by bylo vítané. Navíc rynek tehdy „zdobila“ jednak Slanečková bouda (viz kapitola 17), jednak v centrální části skupina dosti nevzhledných domků, na jejichž výkup obec neměla peníze.
POTÍŽE S BRONZEM
Když pražský primátor zjistil, že u České spořitelny je uložena většina z téměř osmi set zlatých,
vybraných pro pomník nejslavnějšího českého krále, inicioval založení Spolku pro stavbu císařského pomníku. Roku
1835 Karel hrabě Chotek doporučil zjistit, jak se k onomu návrhu staví veřejnost a odborníci, a policejní ředitel
sdělil, že veřejnost má zájem o statui velkolepou a bronzovou. Proto své služby nabídly knížecí železárny
fürstenberského panství v Novém Jáchymově, jenže správní rada železárny si uvědomila, že by to znamenalo pracovat na
pražské zakázce dva roky, což by však bylo možné jen za podmínky, že by odřekla ostatní zákazníky. Proto 10. října
1836 odeslala do Prahy list, že za zakázku „se zdvořilým politováním“ odříká.
Odborníci konstatovali, že i oni volí jako materiál bronz, jelikož nepodléhá zkáze. Navíc dodali, že pro rozlehlé dn. Karlovo náměstí by památník musel být vysoký minimálně 10,25 metrů, aby byl nepřehlédnutelný – čímž debaty o tomto rynku skončily.
Sochař, jímž se (po smrti J. Bergnera i Václava Prachnera) stal mladý Němec Ernst Julius Hähnel (*1811–†1891), prohlásil: „Ne, lépe nebylo lze volit“, než Křižovnické náměstí“. A s výběrem náměstí i s bronzovou sochou souhlasil také císař Ferdinand V. (1835–1848). Jakmile Hähnel sochu roku 1846 dokončil, byl model odlit v Norimberku, a začala jednání o náročném kovovém podstavci, který slíbila ulít saská huť.
Objevily se sice obavy, že sochu Karla IV. (foto 31) na Křižovnickém náměstí „zacloní“ Staroměstská mostní věž, ale ty se ukázaly jako zbytečné.
3. Ukázka z kapitoly „Pankrácká věznice vznikla na venkově“
Její předchůdkyní byla novoměstská Svatováclavská trestnice, největší nejen v Praze, ale podle některých pramenů i v habsburské říši. (Výhled na ni měl z oken bytu J. Vrchlický v době, kdy se nastěhoval s rodinou a tchyní Žofií Podlipskou na dn. Masarykovo nábřeží čp. 1672/76.) „Zdobila“ tuto část metropole v letech 1809–1889, určena byla pro muže, postupně se rozšiřovala, ale po hygienické stránce přestávala vyhovovat. Proto padlo rozhodnutí vybudovat věznici novou.
Z CENTRA PŘED MĚSTSKÉ HRADBY
Pankrácká věznice vyrůstala v letech 1885–1889 na místě bývalé obce nazvané podle kostela sv. Pankráce, v oblasti, kde tvořila její okolí hlavně pole a louky. (Pankrác byla roku 1898 spojena s Nuslemi, a ty se staly součástí dn. Prahy roku 1922.) Ve 30. letech 20. století k ní přibyla budova krajského (dnes vrchního) soudu.
Zpočátku byla určena pro padělatele, zrádce, sňatkové podvodníky, vrahy i zlodějíčky a šizuňky různého kalibru. Původně zde bylo internováno osm set vězňů – mužů, žen i mladistvých, z nichž ti posledně jmenovaní delikventi byli ubytováni za branou na prvním dvoře, v oddělení tvořeném velkými sály se železnými klecemi pro jednoho člověka. Mladiství vězni měli nárok na delší vycházky než dospělí, kteří mohli pobývat mimo celu pouze hodinu denně. Do vzniku Protektorátu Čechy a Morava tu bylo popraveno pouze šest osob.
Za okupace se NA PANKRÁCI čekalo především na smrt V letech 1939–1945 se stala vazební věznicí jak pro odbojáře, tak pro ty, kteří participovali na černém trhu či se dopustili tzv. černé porážky dobytka, a všichni čekali buď na převoz do koncentračního tábora, nebo na popravu v Německu*. Do konce března roku 1943 zemřelo v Drážďanech na Münchner Platz 265 Čechů a v berlínské věznici Plötzensee jich ukončilo své životy 846. Již koncem roku 1942 však přestávali Němci zvládat transporty českých vězňů do Německa, a tak padlo rozhodnutí popravovat je v pražské Pankrácké věznici.
Převoz ostatků popravených Čechů do protektorátu byl povolen pouze výjimečně.
Odsouzenci k trestu smrti čekali v přízemí levého traktu ve dvaceti celách číslo 32 až 52. A v den popravy byli odváděni do smutně proslulé sekyrárny, uvedené do provozu 5. dubna 1943. Tu tvořily cely č. 29 až 31, z nichž první sloužila jako zasedací místnost, v druhé byla připravena gilotina a oprátka (k níž se ještě vrátíme), a třetí se nazývala rakvárna.
Do zasedací místnosti byli vězni předvedeni ve spodním prádle, ženy s vlasy vyčesanými či ustřiženými, všichni s rukama spoutanýma vzadu a státní zástupce je po ověření totožnosti vyškrtl „ze seznamu živých“.
V místnosti č. 30 čekal kat. Poprava gilotinou trvala patnáct vteřin, poté pomocníci položili tělo na nosítka, přidali k němu hlavu, vše odnesli a pomocí hadic smyli krev z podlahy. Celý akt trval dvě až tři minuty, po nichž přišel na řadu další odsouzenec.
„Zločinci“ židovského původu si podle nacistů gilotinu nezasloužili, a proto byli oběšeni na oprátce zavěšené na háku posunujícím se na ocelové traverze instalované na stropu v blízkosti gilotiny. Když byl odsouzenec označen za mrtvého, posunul se hák s jeho tělem nad propadliště. Koncem války byli takto popravováni i němečtí zběhové.
Místnost č. 31 sloužila jako rakvárna, kde byla ukládána těla popravených před odvozem do strašnického krematoria.
Na konci války po poslední zdejší exekuci Němci gilotinu v noci z 30. dubna a 1. května demontovali a její kusy hodili do Vltavy.
Říšskému katovi se vedlo v Praze skvěle Popravy v Pankrácké věznici vykonával říšský kat Alois Weiss (*1906–†1969) se čtyřmi pomocníky a od onoho 5. dubna 1943 do 26. dubna 1945 sprovodil ze světa 1075 lidí, z toho 155 žen. Tento mnichovský rodák, který si své povolání zvolil sám, pracoval obvykle v úterý a ve čtvrtek po 16. hodině. Zpočátku sice býval pouze katovským pomocníkem, ale když bylo v Praze zřízeno pankrácké popraviště, stal se podle Stanislava Motla jedním z jedenácti oficiálních říšských popravčích. Do české metropole přijel v březnu 1943 a požádal nadřízené o jedno: v sekyrárně bude pracovat inkognito, takže ani obyvatelé domu v Dlouhé č. 14, kde si našel byt, o jeho povolání neměli tušení. Podílel se na stavbě pražské gilotiny, do své práce se rychle zaběhl a jeho popravy byly rychlé a efektivní. Spokojen byl i se svým platem. Kromě základní částky ve výši 3000 říšských marek dostával za každou popravu zvláštní odměnu a navíc mu byly hrazeny všechny výdaje na dopravu do a ze zaměstnání.
NA PANKRÁCI PŘIBÝVALI MRTVÍ I V DOBĚ MÍRU
Česká správa převzala místnosti sekyrárny 5. května 1945; teprve pak se zjistilo, že Němci umístili do
popravčí místnosti 360 kg ekrazitu, díky němuž měly být zahlazeny stopy po popravách. Podle některých
pramenů se výbuch nezdařil, podle jiných se podařilo výbuchu zabránit za Pražského povstání. Asi v červenci
téhož roku vylovili potápěči části gilotiny, protože němečtí dozorci prozradili, že se nacházejí u čtvrtého
mostního pilíře Karlova mostu. Poté se tento popravčí nástroj vrátil pietně zpět na bývalé pankrácké popraviště.
Kromě toho, že ve zdejší vězeňské nemocnici zemřel dne 27. června roku 1945 třiasedmdesátiletý bývalý státní prezident JUDr. Emil Hácha, se tu nadále popravovalo.
Dne 22. května 1946 tu byl poloveřejně popraven na vězeňském dvorku strůjce vypálení Lidic a Ležáků Obergruppenführer Karl Hermann Frank (viz kapitola 61), 24. října téhož roku v Pankrácké věznici zemřel zastupující říšský protektor Kurt Daluege (viz kapitola 13), a 29. dubna roku 1947 pětatřicetiletý Karel Čurda (*1911–†1947). Jak známo, udal místo úkrytu těch, kteří se podíleli na atentátu na Heydricha a užíval si výhody, jimiž ho okupanti za tuto důležitou informaci odměnili.
Po nástupu komunistů byla v Pankrácké věznici popravena svobodomyslná a tudíž nepohodlná JUDr. Milada Horáková (*1901–†1950) odsouzená na základě vykonstruovaného procesu, zahájeného 31. května 1950. Nic na tom nezměnil fakt, že o její omilostnění žádal mj. i Albert Einstein.
Dlouho se psalo, že byla při neveřejné popravě 27. června 1950 brzy ráno oběšena na oprátce, ale ve skutečnosti byla udušena* škrcením.
Naproti tomu při oběšení nastane utažení krčních orgánů váhou těla odsouzence, čímž velmi rychle následuje „komprese velkých krčních cév (...), kořen jazyka je tlačen k měkkému patru a dochází k zamezení průchodnosti dýchacích cest“.
Lano se obvykle zavěsilo na hák připevněný na silné prkno, ve „spodní části šibenice byla kladka, přes ni vedlo lano, jímž měl odsouzený spoutané nohy“. Za lano tahal za prknem stojící katův pomocník a odsouzený se pomalu dusil; podle historika Aleše Kýra umírala tato statečná žena téměř čtvrt hodiny.
Smrt její i dalších statečných jedinců připomíná náhrobek na Vyšehradě (foto 42; jde o kenotaf neboli hrob, do nějž nemohly být uloženy ostatky mrtvého).
Další popravy většinou oběšením se tu konaly až do roku 1990, kdy byl u nás zrušen trest smrti.